Text nabízí přehled disertačních prací, které předložily ženy na filozofické a přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity od jejího založení do roku 1939. Podrobněji se věnuje těm disertačním pracím, které tematicky spadaly do tzv. filozofických věd. V dobovém chápání se jednalo o filozofii, psychologii, pedagogiku a sociologii. Hlavním cílem je představit odborný zájem žen v daném místě a časovém období.

Příspěvek je zaměřen na prezentaci proměn v chápání významu pojmu analogie od starověku, přes krizi analogického pojmu v období středověké scholastiky až k převažujícímu významu, jež tento pojem získal s nástupem novověku a vědeckou revolucí. Na pozadí této proměny je pro stejné období akcentován vývoj lidského vědomí, především jeho sílící intencionalita a schopnost reflexe vlastní kognitivní aktivity a vlastního vědomí. Naznačena je teze, že proměna vývoje chápání analogie přímo souvisí s rozvojem intencionálního vědomí. Charakteristickým rysem plně rozvinutého intencionálního vědomí je (...) však zkušenost vydělenosti, odtržení člověka od světa (jakožto niterného subjektu od externího objektu). V druhé polovině článku je následně předložen syntetizující náhled, umožňující takto vzniklou mezeru ve vztahu člověka ke světu překonat právě tím, že je na tento vztah nahlíženo jako na vztah bytostně analogický. The article is dealing with presentattion of historical changes in the understanding of and the meaning of analogy from antiquity through the crisis of the analogical concept in medieval period to its presently prevalent meaning, which the term gained at the onset of renaissance and scientific revolution. With this as a frame of reference, the change of human consciousness in the same time period is mapped – mainly its growing intentionality and the ability of reflection of one’s own cognitive activity and consciousness. The proposition is outlined, that the change in understanding and meaning of analogy directly corresponds with the development of intentional consciousness. The characteristic features of fully developed intentional consciousness is the experience of separation of man from the world (of the inward subject separated from the outward object). In the second part of the article a synthetic view is presented, in which the arisen gap between the man and the world is bridged by considering their relationship as essentially analogical. (shrink)

Príspevok rieši definičný rámec pojmov inštitúcia a organizácia v optike filozofických a etických nástrojov štúdia vývinových špecifík teórie a praxe axiologických systémov. Hlavným cieľom je teoretické určenie týchto pojmov v záujme ich korektnej aplikácie v oblasti filozofie a etiky, kde často dochádza k ich zámene, alebo stotožňovaniu. Inštitúciu chápe ako etický, a teda aj praktický fundament existencie človeka ako indivídua, ale aj celej spoločnosti, s dôrazom na jej axiologické vymedzenie, ktoré je jej podstatou. V historickom kontinuu si všíma metamorfózy (...) hodnotových, a inštitucionálnych základov fungovania západnej civilizácie, cez jej dominantné dejinno-axiologické systémy: Staroveké Grécko, kresťanstvo a moderné politické ideológie v logike vzájomnej komparácie. (shrink)

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak (...) z předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Článek se zabývá vybranými aspekty dvou známých publikací o mnohosti světů a mimozemském životě, které vyšly na konci 17. století. Jedná se o Entretiens sur la pluralité des mondes Bernarda de Fontenelle a Cosmotheoros Christiaana Huygense. V první části se článek soustředí především na to, jak oba autoři chápou postavení člověka v obydleném a neohraničeném univerzu. Fontenelle a Huygens poskytují ve svých textech přesvědčivé vyvrácení často opakované představy, že idea neohraničeného vesmíru probouzela v novověkých lidech hrůzu a obavy. Ve skutečnosti (...) pro ně neohraničený vesmír znamenal oslavu rozumu, který se dokáže vymanit z geocentrické pověry a antropocentrismu. Současně se v protoosvícenském duchu jednalo i o oslavu vesmírné všudypřítomnosti rozumu. Ve druhé části se článek zabývá tzv. kognitivními vášněmi: zejména strachem, úžasem a zvědavostí. Analýza děl Huygense a Fontenella potvrzuje některé poznatky Lorraine Dastonové a prohlubuje je. Ukazuje se, že na konci 17. století strach i obdiv byly již jednoznačně chápány jako projev nevědomosti a zaostalosti, ačkoliv dříve byly spojovány se zbožností a počátkem filosofování. Proti tomu dříve odsuzovaná zvědavost se stala legitimní, ba dokonce žádoucí vlastností opravdového badatele. (shrink)

Hlavným cieľom práce je identifikovať antinaturalistické črty etiky Dunsa Scota. Predpokladom je objasnenie pojmu naturalizmu. V teoretickej filozofii je možné rozlíšiť metafyzický, vedecko-metodologický a sémanticko-analytický naturalizmus. V praktickej filozofii je naturalizmus prítomný v etike cnosti, v ktorej sa pri dosahovaní dobrého života pracuje s pojmom ľudskej prirodzenosti a emočno-afektívna stránka človeka je relevantným prvkom etického uvažovania. Voči nej stojí etika pravidiel, podľa ktorej je zdrojom morálne dobrého ľudská racionalita, prax má byť formovaná podľa poznania rozumu a emocionalita (...) je v tomto etickom uvažovaní irelevantná. Na základe rozboru niektorých diel Dunsa Scota je jeho etika antinaturalistická v týchto bodoch: vôľa ako protiklad prirodzenosti; oddelenie morálky a blaženosti; sekundárny význam emócií v etickom uvažovaní; univerzálne záväzný imperatív lásky k Bohu; vôľa ako sídlo morálnych cností. Spojenie blaženosti, cnosti a prirodzenosti u Scota stráca vnútornú súdržnosť, prirodzené a morálne dobro nekonvergujú, čo sa odráža v „denaturalizácii“ morálky. Na základe identifikácie antinaturalistických čŕt Scotovej etiky prichádzame k záveru, že jeho etika má bližšie k etike pravidiel. (shrink)

Analyses of Burrhus Frederick Skinner's book Beyond Freedom and Dignity (1971).

Fenomenológia ducha, zdôrazňuje Heidegger, je prvou časťou Hegelom plánovaného systému vied. Jej podtitul znie: Veda o skúsenosti vedomia. Tou vedou (Wissenschaft) bude filozofia, chápaná ako veda o skúsenosti vedomia, teda o skúsenosti, ktorú má vedomie seba samého. Filozofii, podľa Hegela, ide o absolútne poznanie, teda o poznanie v najvšeobecnejšom zmysle slova. Možno teda tvrdiť, že kým Hegelovi išlo vo Fenomenológii ducha o vzťah človeka, poznávajúceho subjektu, schopného sebauvedomenia, k absolútnu, tak Heideggerovi v jeho interpretácii Hegelovej Fenomenológie ducha išlo (...) predovšetkým o absolútno samé, teda o bytie, ako ho chápal. Pre Heideggera nie je problematika obsiahnutá vo Fenomenológii ducha ničím iným ako artikuláciou protikladu: nekonečnosť bytia verzus konečnosť jestvujúcna. (shrink)

Die Subject- und Objektkategorie in der neuzeitlichen Philosophie.

Cieľom štúdie je analýza Rortyho hodnotenia Heideggera ako ironického teoretika. Rorty tvrdí, že úlohou filozofie je kritika filozofickej tradície, pričom Heidegger je mu v tomto zmysle inšpiráciou. Problémom však je, že Heideggerovi nejde o historicko-filozofickú interpretáciu dejín filozofie, ale len o filozofickú, a tú podriaďuje jedine vlastným filozofickým záujmom. Pre zodpovedné skúmanie hlavného problému je nevyhnutná Rortyho definícia a vymedzenie teoretického ironika, ktorý má pochybnosti o funkčnosti, zameranosti či privilegovanosti slovníkov, ale aj o existencii akéhosi konečného slovníka. Je nevyhnutné poukázať (...) na antropologický a morálno-axiologický rozmer novopragmatistického myslenia, ktorý je vzdialený Heideggerovi po obrate a taktiež na problém sokratovskej spravodlivosti, ktorý mu je taktiež vzdialený, na rozdiel od rortyovského ironika. Dôležitou črtou teoretického ironika je odmietanie tradičnej metafyziky a sústredenie sa na metafyziku v úplne odlišnom slova zmysle, teda ide o snahu pochopiť metafyzické (teoretické) nutkanie natoľko, že sa ho človek zbaví. Avšak ani to pre Heideggera neplatí. Rortyho výzva k filozofii ako napĺňaniu ľudskosti je v absolútnom nesúlade s Heideggerovým Listom o humanizme, v ktorom humanizmus podriaďuje dejinám Bytia a vôbec mu nejde o človeka alebo ľudskú dôstojnosť, ale len o myslenie Bytia. (shrink)

Obrat (Kehre) v Heideggerovom myslení má dosah nielen na skúmanie otázky bytia (Seinsfrage), ale aj na zmenu postavenia človeka vo vzťahu k bytiu. Túto zmenu je možné ukázať aj prostredníctvom Heideggerovej interpretácie predsokratovskej filozofie. Pokým v období pred obratom je človek ako pobyt (Dasein) schopný porozumieť bytiu a je s ním spojený, po obrate sa tento vzťah zásadným spôsobom mení. Bytie sa Heideggera po obrate stáva Bytím, ktoré má charakter ne-časovosti či pred-časovosti a ako také má aj svoje vlastné (...) dejiny. Poznanie pravdy Bytia už nie je záležitosťou človeka, ale závisí od toho, či sa Bytie samo človeku ukazuje, alebo skrýva.Turning (Kehre) in Heidegger’s thinking reaches not only his search of the question of Being (Seinsfrage) but also the change of the status of human being in relation to Being. This change can be displayed also through Heidegger’s interpretation of pre-Socratic philosophy. While during the period before turning human being as being-there (Dasein) is able to understand Being and he is connected to it, in the period after turning this relationship changes completely. For Heidegger Being after turning becomes Being with the character of non-temporality or pre-temporality and it has its own history. Knowledge of the truth of Being happens not to be a matter of human being but it depends on the fact whether Being hides or unhides. (shrink)

Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)

Gregory Vlastos je v svoji znani rekonstrukciji argumenta »tritos anthropos« menil, da je regres tretjega človeka usodna napaka platonske teorije idej, saj vpeljuje najmanj dve protislovni logični značilnosti tega nauka: predpostavlja namreč dve načeli, samopripis in neistovetnost. Argument tretjega človeka zato obravnavam na podlagi upoštevanja omenjenih načel in njune veljavnosti v dveh inačicah, ki ju je podal Aleksander Afrodizijski. V prvi, ki je tradicionalno pripisana Aristotelu pod imenom O idejah in jo najdemo v Aleksandrovem komentarju k Metafiziki, in (...) nato še v Evdemovi inačici, kakršno domnevno ta navaja pri svoji aristotelski kritiki Platonove teorije idej. V drugem delu prispevka je narejena primerjava med Aristotelovima inačicama tretjega človeka in Platonovim pripoznanjem neskončnega regresa v obeh verzijah iz njegovega Parmenida: regres iz ideje velikega in regres iz idej kot vzorov, ki prav tako končujeta v neskončnem regresu novih idej: te po svojem bistvu ne bodo več ene, ampak brezmejno mnoge. (shrink)

Článok analyzuje antropologicko-existencialistickú a etickú koncepciu človeka v diele F. M. Dostojevského a jej aktuálnosť v súčasnosti. Chce ukázať, že Dostojevského človek je zložitou, vnútorne protirečivou bytosťou, v ktorej sú nerozlučne spojené dobro a zlo, sebaobetavosť s egoizmom, čistota so zlomyseľnosťou. Je tiež pokusom o vymedzenie princípu etickej zodpovednosti a zmyslu života ako kľúčových princípov etiky Dostojevského.This article analyzes the anthropological - existential and ethical concept of man in the work of F. M. Dostoyevsky and its currentness. It aims (...) to show that Dostoyevsky’s man is a complicated and internally ambivalent being, in which good and evil, selfishness and self-sacrifice, purity and mischievousness are inextricably connected. It also attempts to define the principle of ethical responsibility and meaning of life as key elements of Dostoyevsky's ethics. (shrink)

[The Molinist theory of the relation of divine prescience and human freedom in late Scholasticism and current analytic philosophy].